Prolog

Zuřivá bouře skončila, hladina oceánu se zklidňuje, mraky dávají vyniknout svobodnému světlu slunce a nikde na dohled není vidět pevniny. Tam, kde dříve ležely břehy domoviny Lidského druhu, se nyní rozprostírá šeptající hladina, po které se líně převalují vlny. Olenidiar zanikl a zmizel v hlubinách.
Žádný člověk si nepamatoval, co bylo před bohy a jen jeden bůh si pamatoval, co bylo před lidmi.
Někteří lidé žili s bohy v míru, jiní se jim chtěli rovnat a někteří dokonce popírali jejich existenci.
Někteří bohové lidstvo ignorovali, jiní jej zneužívali ke svým tužbám a někteří mu dokonce chtěli sloužit.
Měli by lidé bojovat mezi sebou, s bohy nebo vůbec?
Měli by bohové lid chránit, zotročit nebo nechat být?
Nikdo nedokázal říct, kterou cestou se vydat. Každý ale cítil, že současná situace byla temnější a temnější.

Olenidiar se chvěl pod tíhou válek současných i budoucích, zatímco bohové i lidé hledali odpovědi na předešlé otázky. Chvěl se tak dlouho a tak silně, až se propadl do zapomnění.

Ale proč?

Slaná voda světového oceánu by mohla vyprávět, proč pozřela Olenidiar. Modrá nebesa by mohla vypovědět důvody, které je vedly k bičování pevniny a zničení všeho na ní. Vítr pod oblaky by mohl zpívat o hrdinství i zbabělosti všech bytostí, které Olenidiar vyslaly na cestu, na jejímž konci čekalo na Olenidiar oceánské dno.

Ale nechme vyprávět lidi. Nechme vyprávět jednotlivce, kteří byli svědky vzestupu a pádu světa. Nechme je, aby nám ukázali své zážitky a svou pravdu. Než je ale necháme vyprávět, připravme jim jeviště, vykřesejme oheň a usaďme se kolem něj. Vraťme se na začátek, jak si jej pamatují lidé.

Pamatují si jej, protože je to tak naučili bohové:

~~~~~

Příběh Olenidiaru začíná nejtemnější temnotou, která zaplňovala existenci. Nebylo ničeho, jen tmy. Aby však tma měla význam, muselo existovat i světlo. Stalo se tedy, že temnotu prosvětlil zářivý záblesk světla. Záblesk zmizel, ale za okamžik se zjevil další. A další. Blýskalo se více a více až se jeden záblesk střetl s druhým. Třetí minul, ale čtvrtý a pátý se opět spojily. Šesté zablýsknutí pak spojilo obě dvojice a vznikla světelná koule. Vznikl První Bůh.

První Bůh plul v podobě světla temnotou a cítil osamění. Chtěl utvořit život, který by mohl pěstovat, hýčkat a sledovat. Svou Božskou silou stvořil další světelnou kouli a stvořil tak Druhou Bohyni, které dal moc tvořit. Dovedla stvořit svět, život i jakýkoliv předmět. První k ní promluvil:

„Jsem první bytostí v temnotě. Ty jsi má dcera. Společně vytvoříme svět a život a zaplníme tak temnotu.“

Druhá nelenila a počala z jisker svého zlatého světla tvořit svět. Byla do práce zabraná tolik, že opomněla vyslechnout rady a názory Prvního. Jak svět vznikal bez zásahu Prvního, rozezlil se. Rozhodl se, že Druhou zničí a na její místo dosadí poslušnější Bohyni. Dal Druhé poslední možnost, aby se omluvila za svou neposlušnost. Odmítla. První proměnil část svého světla z bledého na nazelenalé a mrštil jím po Druhé s úmyslem ji zabít. Zasáhl bohyni přímo a odštěpil kus jejího světla. Druhá však nezanikla. Odštěpené světlo se vznášelo opodál. Pomalu se začalo zmenšovat a tmavnout. Když bylo téměř pryč, bylo černé jako sama temnota a počalo se znovu zvětšovat. Černá barva se změnila v tmavě fialovou. Z čisté zloby, smrti a části Druhé se před nimi zhmotnila nová bohyně.

První nechtěl stvořit dalšího Boha, ne teď a ne takto. Zděšen svou chybou, zařekl se, že na Druhou už útočit nebude a raději se s ní domluví. I Druhá byla překvapena výbušností Prvního a rozhodla se raději spolupracovat. Oba Bohové byli navíc velmi podezřívaví vůči Třetí, která zatím nevykazovala žádné schopnosti. Společnými silami pak stvořili svět podle společné představy. Vytvořili velikou kouli z obou svých světel a nechali jej rotovat v temnotě, až se zakulatilo, zhmotnilo a proměnilo v hořící kouli. Bohyně vzala plamenům jejich záři a koule se začala propadat do sebe a měnila se na bronzovou. První zažehl v srdci tělesa věčný plamen a dosud křehká a slabá kůra se změnila v pevnou půdu. Před Bohem a Bohyněmi nyní visel hnědý, prašný a suchý svět. Druhá zavinula celý jeho povrch do vodního hávu a stvořila tak oceán. První sestoupil na vodní hladinu a z hlubin vytáhl veliký kus dna a stvořil tak pevninu. 

První a Druhá putovali po světě a jako umělci zkrášlovali své dílo. Vznikly tak hory, jeskyně, údolí, propadliny, prohlubně, pobřeží a útesy. Pak Druhá ze svého světla odštěpila množství zářivých jisker a rozptýlila je ve vzduchu, vodě a zemi. Od té doby je to právě vzduch, voda a země, co dává život. Nastalo dlouhé období tvoření. Druhá plnila svět rostlinstvem a živočišstvem tak, jak si přála nebo jak První rozkazoval. Z prvního stromu, který byl kdy stvořen vzala Druhá dvě rovné větve a přetvořila je v symbolické hole pro sebe a Prvního.

Po čase však První i Druhá pociťovali, že svět stále není kompletní a tvorové, kteří jej obývají nejsou dosti tvární a zajímaví pro jejich další plány. Stvořila tedy Druhá první obraz člověka a nazvala jej Dítě světa. Člověk nebyl dokonalý, stále mu chyběla spousta vlastností a schopností, na které Druhá v té době ani nepomyslela, protože nemohla tušit, co lidský druh čeká v daleké budoucnosti. Tehdy byla spokojená. Jeden nedostatek byl však nepřehlédnutelný - Děti se i přes svoji tělesnou krásu a zdánlivou dokonalost chovaly jako zvířata. Rozhodl tedy První, že vytvoří dalšího Boha, který Děti pozvedne nad obyčejné tvorstvo.

Čtvrtý Bůh přišel na svět jako rudé světlo se zlatými záblesky a nevybral si, zdali bude Bohem nebo Bohyní, chtěl být dárcem moudrosti všem a bez rozdílů. Čtvrtý Bůh oplýval nekonečnou moudrostí a schopností učit Děti světa. Též znal odpověď na každou jemu položenou otázku. Aby vůbec mohl Děti cokoliv naučit, musel vymyslet jazyk, kterým bude s Dětmi komunikovat. Též přemluvil ostatní Bohy, aby jazyk používali. Tak vznikl Legen a Bohové dostali od Dětí svá jména - Olenid, Elorin, Chéren a Meledis. Děti světa od té doby nosily označení Niid'rea a svět byl pojmenován Olenidiar. Bohové se proměnili tak, aby připomínali Niid'rea a společně s Melediem učili smrtelníky všemu, co k životu potřebují. Jak ale lidí přibývalo, přibývala i práce a Meledis sám nedokázal všechny učit. Požádal tedy Olenida, aby stvořil další učitele. Olenid však nemohl další učitele stvořit, neboť neoplýval znalostmi, které by měli učitelé vyučovat. Dal tedy Melediovi a s ním i ostatním Bohům schopnost vytvářet Nižší bohy, kteří budou těžit ze schopností svých stvořitelů, nikdy však nebudou stejně mocnými. Tak vznikli první Učitelé a Nižší bohové.

Děti se učily, ale Elorin se všimla, že stále strádají. Nestrádali pouze děti, ale i některá zvířata. Ptala se tedy Druhá Čtvrtého, jak pomoci strádajícím tvorům a Meledis poznamenal, že Niid'rea a někteří živočichové zjevně potřebují jist maso. Chéren okamžitě dodala, že je tedy nutné, aby se zvířata zabíjela a požírala mezi sebou. To Elorin odmítla, ale Meledis a Chéren Olenida přesvědčili, aby stvořil Pátého Boha. Jmenoval se Elragen a byl pánem lovu. Jeho světlo bylo bílé a černě probleskovalo. Naučil zvěř lovit menší zvěř. A Děti, největší z živočichů, naučil lovit veškeré zvířectvo. Učil je však lovit smysluplně a bez plýtvání. Též v Dětech podporoval soutěživost a snahu lovit obtížnější kořist. Společně s Učiteli pak předali Dětem znalosti, jak zpracovat celé zvíře a v podstatě tak neplýtvat. Tehdy vzniklo mnoho dalších učitelů.

Chéren byla potěšena, když viděla, jak tvorové na Olenidiaru loví jeden druhého, přesto se jí zdálo, že je nespravedlivé, aby Niid'rea nelovil nikdo. Jala se tedy Elragenovi našeptávat. Elragen sestoupil na svět a poprvé poštval vlka proti Dítěti. Děti se však brzy naučily bránit. Poštval tedy Dítě proti Dítěti a stal se tak Bohem boje a války. Chéren si tehdy vysloužila přízvisko Bohyně smrti. Olenidiar zachvátilo první krveprolití v dějinách světa. Bohové zděšeně sledovali jak ochotně a vynalézavě se Děti vraždí mezi sebou. Olenid a Elorin konečně pochopili, jakou moc má Chéren.

Když se Elorin, Olenidovi a Melediovi podařilo krveprolití zastavit, Druhá se pokusila vrátit mrtvým život, ale nebylo to vždy možné. Některé duše již propadly Chéren a ta je odmítala vydat, též odmítla prozradit, jaké má s dušemi plány. První, Druhá a Čtvrtý chtěli, aby Třetí a Pátý slíbili, že nic takového již nikdy neprovedou. Chéren a Elragen argumentovali tím, že jim nikdo nezakázal rozdmýchávat války nebo vraždit smrtelníky a ostatní Bohové jim museli dát za pravdu. Shodli se ovšem, že je nezbytné, aby byl stvořen zákoník, podle kterého se budou chovat Bohové, Nižší bohové i smrtelníci. K tomuto účelu byl stvořen Šestý Bůh Barnus.

Jeho modré světlo se stalo symbolem práva, spravedlnosti a svobody. Po vzoru Meledia se i Barnus mění z Boha na Bohyni dle libosti. Barnus sestavil základní zákoník a ostatní Bohové do něj přidávali své návrhy. Když byli hotovi, všech šest Bohů se zařeklo, že budou zákoník dodržovat. Stejný slib vyžadovali od Nižších bohů a Dětí světa. Šest Bohů se shodlo, že to budou právě oni, kdo budou řídit svět a osudy jeho obyvatel a nazvali své uskupení Vnitřní Kruh Boží. Aby své postavení ještě více zdůraznili, chtěli si nechat vyrobit zbraně, které je budou symbolizovat. Žádný z pozemských kovářů ani sám Učitel Kovář však neměli dostatečné schopnosti. Olenid s Melediem tedy stvořili dva Nižší bohy, nebeské kováře Sepu a Smeta a zadali jim výrobu symbolů pro Vnitřní Kruh Boží.

Sepa vzala Olenidovu hůl a přetvořila ji v kopí. Smet jeho hrot ozdobil čirým drahokamem. Kopí dostalo jméno Stvůrce.

Elorin si nežádala velkých změn, a tak Smet pouze vsadil do její hole smaragd a hůl okoval ozdobnými kroužky ze zlata. Hůl byla pojmenována Yar‘a.

Přání Chéren bylo dle očekávání zvláštní, přála si pouze nezdobený a neokovávaný proutek z prvního stromu. Kováři jí neochotně vyhověli.

Meledis požádal, zdali by své přání mohl vyjádřit jako poslední a řada tak přišla na Elragena.

Bůh lovu si přál luk a šípy z dřeva prvního stromu. Hroty šípům a zdobení luku opět zajistil Smet. Krvedrav bylo jméno pro luk. Bůh války si ovšem přál ještě válečné kladivo s ratištěm z prvního stromu. To pro něj ukovala Sepa a Smet jej ozdobil velkým černým turmalínem. Kladivo vstoupilo do povědomí všech smrtelníků i nebeských bytostí jako Věrozhouba.

Barnus si přál meč vykovaný Sepou. Dřevo prvního stromu bylo vloženo do jílce meče a Smet do čepele vyryl první znění zákoníku Bohů a pojmenoval meč Rozkazatel.

Nakonec se i Meledis vyjádřil s nejobtížnějším úkolem. Nepřál si od Nebeských kovářů zbraň, nýbrž symbol, který bude odrážet jeho moudrost a schopnosti a každý smrtelník i Nebeská bytost jej podle onoho symbolu pozná. Z dřeva prvního stromu vyrobili kováři osmicípou hvězdu velkou jako štít. Pokryli ji zlatem a zavěsili na řetěz. Společně předstoupili před Meledia a pravili:

„Toto je Melediova hvězda nebo též Hvězda moudrosti. Je velká, jako moudrost jejího nositele, Čtvrtého Boha.”

„Je zlatá, protože vědění je velmi vzácné.”

„Uvnitř je však dřevěná, aby lidem připomněla, že moudří se dívají pod povrch.”

„A je na řetězu jako břemeno, kterým znalosti mohou být.”

~~~~~

Děti světa žily své životy a Bohové a Nižší bohové se věnovali svým schopnostem a radostem své existence. Elorin si v jedné chvíli všimla dvou Dětí, které mezi sebou měly nevídané pouto. Pouto, které překonávalo schopnosti Bohů a nepodobalo se ničemu, co Elorin znala. Poradila se s Olenidem a rozhodli se, že je nezbytné toto pnutí spoutat a kontrolovat. Oba s Elorin pozorovali počínání dvou smrtelníků a zkoumavým okem postřehli, že těsně před tím, než se políbili, což byl jejich nejnovější bohům nepochopitelný zvyk, rozsvítí se mezi nimi malá, téměř nepostřehnutelná, jiskra. Olenid se rozhodl jiskru lapit a na několikátý pokus se mu to povedlo. Olenid měl nyní před sebou záhadnou modrou jiskru světla a pokoušel se ji přetvořit v Nižšího boha. To se mu však nedařilo, protože netušil, co se snaží vytvořit. Síle, kterou měl před sebou, nerozuměl. Když už neměl více trpělivosti, přikázal Elorin, aby vytvořila nebeské vězení, kam bude jiskra zavřena a odešel. Zvědavá Elorin se pokusila sílu přeci jen spoutat. Věřila, že síla pocházející z Dětí, jejích dětí, bude jí samotné více po vůli. A nepletla se. Z jiskry stvořila novou Drénha a pojmenovala ji Verenie.

Verenie se dala do práce a brzy zaplnila svět Niid'rea silou, kterou Děti nazvaly Ver - láska. Naučila Děti milovat jeden druhého jako partnera, rodiče, bratra i jako přítele. Naučila Děti, že tam, kde je láska, je vždy nějaká cesta, a tam kde je lásky dostatek, vznikne nový život.

Děti se dál rozvíjely a božská stvoření chtěla držet krok. Bohové pak v různých spolupracích stvořili Nižší bohy času Crasse, osudu Kohala, dne a noci Sirnaelira a Rileanris a vybudovali své vznášející se tajemné sídlo Nebeský palác, který měli chránit nově vzniknuvší Strážci nebes pod vedením Tigbantaye. Vznikly též živelné bohyně a pětice Nižších bohů, která ovládala roční období a počasí. Z moci Verenie se též narodila první dcera božských bytostí Helyg. Chéren si stvořila pomocnici Kemin a Meledis si stvořil pomocníka Chentiho. V této době též došlo k prvním sporům mezi nesmrtelnými a k tříštění Olenidiaru.

Jak čas plynul, vznikali noví Nižší bohové a Nebešťané – tak Bohové nazvali své potomky. Množily se rozkoly a rozpory. Bohové nakonec museli z Nižších bohů a jednoho Nebešťané sestavit Vnější Kruh Boží, který jim měl pomoci se zkrocením znesvářených nesmrtelných. Vprostřed Olenidiaru vymezili velké území, kde se božská stvoření směla oddávat bojům a ničivým bitvám. Území ohraničili nezničitelnou bariérou, kterou nazvali Clona.

~~~~~

S rozvojem schopností a dovedností Dětí přišel rozvoj řemesel. Stalo se tehdy, že jazykový rozsah Legenu nedostačuje rozměrům, které by Niid’rea chtěli popisovat. Volali k Melediovi, aby jim dal nový jazyk. Meledis však nový jazyk vymyslet nedokázal, nikdy nebyl dostatečně pružný, aby vystihl vše, co Niid’rea chtěli vystihnout. Meledis nakonec sebral drobounké jiskřičky své záře a vetknul jednu každému Dítěti do mysli, dal jim tak schopnost vymýšlet a objevovat. Bohové nesouhlasili s tímto krokem, ale nechtěli smrtelníkům vzít dar, který dostali.

S novým jazykem a novými nápady se však dostavila i pýcha a Děti světa usoudily, že božská stvoření ve svých životech vlastně nepotřebují. Melediova jiskra jako by zastínila jejich zraky a učinila z nich slepce, kteří nevidí nic, než vlastní domnělou dokonalost a dál, než za vlastní tvář nedohlédnou. Utichly modlitby, zchátraly oltáře a uvadla víra.

Olenid běsnil a nebyl sám. Jeho výtvory, jeho děti se ho zřekly a on Pán světa, žádal nápravu. Dlouho spřádaly božské bytosti plány a tresty, nakonec ale musely poslechnout Barna. Boží zákoník nikde nepomýšlel na nastalou situaci a smrtelníky tedy nebylo za co potrestat. A pokud snad existoval důvod, nebyl natolik silný, aby měl pro Olenida vůbec smysl. Nebeské bytosti se rozhodly čekat a sledovat, co přijde. Roky plynuly, až uplynula celá generace. Nic se nezměnilo, jen smrtelníci dokončili svůj nový jazyk a Legen téměř zanikl.

Elorin odmítala dále vyčkávat a přikročila k dílu. Stanula před každým člověkem ať už osobně nebo ve snu a pravila jim všem:

„Odklonili jste se od našeho učení. Zapomněli jste na naši péči. Proto již nejste a nebude našimi Dětmi. Vaši předkové možná byli Niid‘rea, ale vy jimi nejste. Vy jste ti druzí, ti co přišli po nich a zapomněli. Jste nevděční a pyšní tvorové. A jako takoví pro nás nic neznamenáte."

A na ten jediný okamžik jako by se mysli všech smrtelníků spojily a shodly. Pravili smrtelníci:

„Nezapomněli jsme na vás. Jen užíváme svobod a krás světa. Obojí jsou vaše dary nám. Vděkem se vám oplatili naši předci a my se vděkem oplácíme jim. Pokud jsme ti druzí, jak říkáš, pak nás zvi Lidé. A zde, kde se naše cesty rozcházejí, doufejme všichni, že se opět spojí v budoucnosti, kterou nezná ani sám Crass."

Tak se smrtelníci nazvali Lidé, což v právě zanikajícím Legenu znamenalo "druhý". A tak se Lidé a božská stvoření odloučili. S definitivním odklonem od božstva však přišel úpadek. Lidé ztratili své zažité hodnoty a vytvořili si vlastní. Božstvo na druhou stranu přestalo ctít vlastní pravidla a hrálo si s Lidmi jako s neoblíbenými hračkami. Olenidiar se potápěl do chaosu. Stalo se, že Lidé, z nichž každý uznával jen sebe samého, se začali rozdělovat a slučovat do skupin podle řemesel, která vyznávali. Tyto skupiny nazvali kmeny. Meledis varoval Lidi, že toto není moudré řešení. Lidé však byli hluší. Mezi kmeny vznikala soutěživost. U některých kmenů vítězili Meledis a Barnus a vznikal obchod. U jiných kmenů vítězili Elragen a Chéren a vznikala válka. A když se do války propadlo celé lidstvo, Lidé volali k Bohům, nyní však byli hluší oni.

~~~~~

Kmeny se smažily v ohních válek a Elorin opět došla trpělivost. Smilovala se nad Lidmi a dala jim vyvoleného. V kmeni Jezdců se narodil muž, kterému matka dala jméno Towen. Elorin vstoupila Towenovi do snů a přikázala mu putovat mezi kmeny, najít si Věrné a sjednotit kmeny pod jedinou vlajkou a jednotným přesvědčením. Towen se pokusil přesvědčit náčelníka Jezdců Ferklana, aby jejich kmen byl prvním, který povede Lidstvo k jednotné budoucnosti. Ferklan však odmítal takové bláhové plány a Towena z kmene vyhnal.

Vyhnanec putoval po územích nikoho, až padl vysílením. Tehdy Verenie opět zasáhla a seslala mu do cesty mladičkou Narain. Narain darovala Towenovi oblečení a dovolila mu ve svém domě nabrat síly. Když Towen Narain vyprávěl o svém poslání, přísahala mu věrnost a slíbila mu, že jeho jménem bude orodovat u náčelníka svého kmene. Towen se od Narain vydal na další cestu a dorazil do putovního kmene Handlířů.

Towen uzavřel smlouvu s Handlíři a jejich náčelníkem Sistirem, který se též stal Věrným. Společně pak putovali mezi kmeny a hledali spojence. Towen sjednotil více než polovinu kmenů a začal si říkat Sjednotitel. Ferklan ovšem cítil rostoucí nebezpečí a počal též budovat vlastní armádu z kmenů.

Towenovi přísaho věrnost devět Lidí. Byli jimi Narain, Sistir, Asan, Dora, Rosha, Talear, Grint, Kailirin a Tarianne. Prostřednictvím Tarianne Bohové opět nabídli Lidem návrat k víře. Towen přijal a získal tak pomoc božských bytostí do závěrečné bitvy, ve které byl Ferklan poražen. Ferklanovy kmeny se vzdaly a Towen je mohl připojit ke svým kmenům. Tak vznikl Towenův lid – první jednotný kmen.

Towenův lid prosperoval a divoce se rozrůstal. Bylo nutné osídlit nová území. Svolal tedy Towen své Věrné a přikázal jim najít nové země mimo známé hranice. Dora a Kailirin putovali na sever a objevili četné ostrovy a vysoké hory. Asan, Talear a Rosha putovali na západ, kde našli téměř nekonečné hvozdy, poušť a pusté ostrovy.  Tarianne a Grint putovali směrem ke Cloně. Grint Clonou prošel a již nikdy se nevrátil. Ostatní Věrní se navrátili k Towenovi a povídali mu svých objevech.

Sistir a Talear našli a ulovili obrovského bílého bizona a na jeho kůži s pomocí Bohů Sistir namaloval první mapu Olenidiaru. Narain pak objevená místa pojmenovala. Již tehdy vznikly pojmy nových království: Doranie, Kailiran, Towenovo království, Talelor, Roshen a Asanie.

Věrní se rozloučili a každý s částí někdejšího jednotného kmene vyrazili do svých svěřených zemí budovat nová království. Tak došlo k Rozdělení Towenova lidu a osídlení Olenidiaru. Po několika letech se Towen se svými Věrnými opět sešel a společně usoudili, že nové rozdělení moci a světa jim vyhovuje. Tehdy Towen vyhlásil nový kalendář počínající milníkem T~D. Od onoho dne se takto počítají roky.

~~~~~

Následovalo mnoho let divoké historie. V roce 100 T~D Chéren sebrala svou tajnou armádu a zaútočila na Olenidiar. Byla poražena, zbavena Božských a vyhnána z nebes. Poražená a rozpuštěná armáda potvorů sloužících Chéren byla vyhnána do hlubin lesů, vod a země a smějí vylézt pouze na tři měsíce v Černém období.

Roku 111 T~D došlo k prvnímu porušení slibů věrnosti. Potomci Roshy opustily Roshen a napadli potomky Talear. Bohové válku zastavili a potlačili. Roshenské potrestali a zakázali jim další výboje. Nic z toho však nezabránilo vzniku dlouhé šňůry krevních mest, pomst, nenávistí a bojů a válek. A nebyli jedinými Věrnými, kteří své sliby porušili v průběhu věků k válce sklouzli Towenští i Kailiranští lidé, potomci Asana a některá království dokonce živila válku vnitřní, občanskou.

Nikdo neví, proč Bohové přestali bránit válkám a dovolili mnohá krveprolití. Uplynulo mnoho let a vybledlo mnoho sporů, zatímco některé nikdy nepominuly a mnoho nových sporů se pro změnu rozhořelo na nových a neočekávaných místech. Olenidiar se během lázně v krvi proměnil a proměnili se i Lidé. Vznikly národy jako Crinzam, Elo’drei, Asajové nebo Fala’elor a za necelých sedm set roků se Olenidiar pomalu přiblížil svému nevyhnutelnému zániku. Jak zkáza vypadala a jaké události k ní přímo vedly? Proč ani tentokrát Bohové nezasáhli? Proč se lidé neumoudřili a zkázu neodvrátili? Nechme očité svědky, aby vyprávěli Příběh Olenidiaru.